Osmihodinová cesta vlakem podruhé. Abychom toho neměli dost, tak jsme další kus naší cesty po ostrově absolvovali opět vlakem. Tentokrát se mi ale podařilo rezervovat 2.třídu a tak jsme byli zvědaví, jak velký bude rozdíl a doufali, že tam bude aspoň trošku více místa na nohy.
Vagóny 2. třídy byly klimatizované a sedadla byla jen po dvou nikoliv po čtyřech jako ve 3. třídě, jen na koncích vagónů se může stát, že jsou poslední dvě řady otočené směrem k sobě. Více místa na nohy, protože jste se s nikým nemuseli dělit. To bylo s klimatizací to hlavní plus. Co se týče záchodů, tak v našem případě žádný rozdíl - turecký záchod nebo spíše jen díra v zemi a umyvadlo. Každopádně o těch pár korun více nám tu zdlouhavou cestu o dost zpříjemnilo.
RYCHLOVÝLET
K večeru jsme dorazili do Probolingga, které je nejblíže naší cílové destinace a tou je ubytování v blízkosti sopky Gunung Bromo nebo také Mt Bromo. Je to jediná sopka v Indonésii, na kterou můžete vystoupat bez průvodce a nějaké speciální přípravy (i tak jsme se zapotili). Náš výlet na Bromo měl proběhnout celkem dost hekticky a trošku jsme se báli, jestli všechno klapne a klaplo. Ráno jsme totiž museli zase pokračovat dál a nevěděli jsme, jestli to je vůbec reálné.
Potom, co jsme nakoupili v městečku nějaké jídlo a pití, protože jsme jeli asi hodinu od města pryč a nevěděli jsme, zda tam bude něco k zakoupení, jsme potřebovali nějaký odvoz. Sázeli jsme se jako ve většině případů na Grab, ale místním řidičům se do kopce nechtělo a tak jich několik naší poptávku zrušilo. Nakonec se nás zeptal pán, který nás potkal na ulici a za poměrně slušnou cenu nás tam odvezl a rovnou jsme se s ním domluvili i na cestu na zpět. Ubytovali jsme se, připravili věci na ráno, osprchovali a šli spát, abychom aspoň pár hodin zaspali.
Budíček jsme měli 2:30 a ve 3:00 jsme museli být připraveni u recepce, kde na nás čekal jeep. Výhoda, když se sejdete ve větší skupině nebo někoho cestou potkáte je, že se můžete složit na jeep a my bohužel takové štěstí neměli, takže jsme měli takový menší soukromý výlet. Nedalo se nic dělat. Náš řidič neuměl vůbec anglicky, ale jinak to byl fajn chlap a ve výsledku ta jazyková bariéra vůbec nevadila. Čekala nás dobrodružná cesta na výhled, kde budeme sledovat východ Slunce a přitom vidět i na Bromo. Nejprve se ale musí zaplatit další vstup, který byl 220.000 rupií, byl to doslova ranec oproti tomu, co platí místní, rozdíl je desetinásobný a tak je to v Indonésii všude s rozdíly u vstupů mezi cizinci a místními.
Pak jsme se dostali do řady jeepů. Čekali jsme, že nás tam bude asi celkem hodně, ale že nás tam bude tolik. Neodvažuju si tipovat, kolik tam těch jeepů a lidí v nich bylo, ale byl to masakr. První dojem byl celkem hrozný, přece jenom se snažíme takovýmto místům spíše vyhýbat. No, každopádně řada jeepů se ne a ne hnout a tak nám řidič naznačil, že máme jít směrem nahoru po svých. Vydali jsme se směrem vzhůru mezi lidmi, kteří vypadali, jak když se chystají na výpravu na Mt Everest. Prodejci nabízeli horký čaj, čepici a rukavice. Byli jsme asi nejméně oblečení lidé, ale to počasí jsme si užívali. Přece jen my jsme na zimu zvyklí a většina z těch lidí, co tam stála s námi, sníh nikdy neviděla.
VÝCHOD SLUNCE A VÝSTUP NA BROMO
Když jsme se s Alešem vydrápali mezi jeepy a lidmi nahoru, tak jsme si našli místečko a už jsme jen mohli sledovat tu krásu. Člověk úplně zapomněl, že tam není sám a co tomu předcházelo nebo kolik to stálo. Ty východy a západy Slunce jsou prostě okouzlující a asi nás to nikdy neomrzí, i to vstávání za to fakt stojí.
Takže teď už se jen kochejte...
Po východu nás čekalo další akční úkol, a to najít náš jeep mezi stovkou ostatních. Nemohli jsme vědět ani, kde stojí a jediné, co tam jsme věděli, že je modrý a jak vypadá náš řidič. Ale měli jsme kliku a po chvilce jsme zahlédli našeho řidiče a mohli vyrazit na cestu dolů k sopce.
Zastavil nám před dlouhou černou písečnou plání "Sea of Sand", která vedla až k sopce. Buď jste to mohli jít pěšky jako my a nebo si zaplatit koně, který vás vyvezl až ke schodům vedoucím na vrchol. Je pravda, že ten písek jsme měli všude a když vám zafoukl přímo do obličeje, nic příjemného. Takže šátek přes pusu či sluneční brýle se hodily. No jinak už rozhodně nebyla zima, čím víc jsme se blížili k sopce, tím se naše vrstvy oblečení zužovaly. A ačkoli se sopka nachází v nadmořské výšce 2 329 m.n.m. tak jsme si v 8 hodin ráno připadali jak na rožni. Sirné páry jsme ucítili hned, jak jsme vystoupali po schodech nahoru. Kupodivu tady se turisti celkem vystřídali, žádné tlačenice a v klidu jsme se mohli pokochat výhledem a kráterem sopky a vyrazit na cestu zpět.
Takže abych to shrnula. Skoro jsme nespali, prakticky to byl jen takový ranní rychlovýlet, kdy jsme si dali tři hodinky spánku, několikahodinový zážitek s cestou tam a zpět, snídaně a zase cesta dál, ale fakt to stojí za to. Jen nechceme vědět, jak to tam vypadá, když je sezóna, protože ten počet lidí byl opravdu šílenej. Ke všemu tam opět moc tváří bílé pleti nebylo, takže počítejte s tím, že jak se vyfotíme s jedním, tak přijde i druhý. Nám se to naštěstí podařilo zredukovat, řekli jsme, že prostě ne a tak s naší podobiznou odcházelo jen pár turistů. Ani jsme se nenadáli a už jsme zase seděli ve vlaku, tentokrát směr Banyuwangi.
No, řekněte, kdo by to nechtěl vidět?
TIP:
Zkusit naplánovat výlet s více lidmi nebo se zeptat na ubytování předem, zda se nejde o jeep podělit s více lidmi (ušetříte nějakou tu stovku). Přioblečte se, ale zase to nepřehánějte, jestli nejste citlivky (rukavice a šálu jsme vážně nepotřebovali). Pokud máte hodně času, tak si výlet můžete naplánovat na vlastní pěst, ale chce to mít opravdu dostatek času a plánovacího ducha. Vstupnému se však nevyhnete. Jo a snídaně na ubytování vám dost bodne, protože budete úplně mrtvý, kor jestli to naplánujete na jednu noc jako my.
Příští článek o naší poslední zastávce na Jávě.
Kommentare