Jáva | Kawah Ijen a Banyuwangi

Po pár hodinách ve vlaku jsme se dostali do naší poslední zastávky - Banyuwangi. Bydleli jsme tu přes AirBnb u Nurul, která si vzala francouzse a měli spolu malého Isaaca. Jejich dům byl převážně z bambusových stěn, takže větrák (teda spíš větráček) u nás v pokoji se točil na plné obrátky. Ale zážitek a celkový pobyt byl velmi příjemný - z Nurul vyzařovala tak pozitivní energie a byla tak milá, že na ní asi jen tak nezapomeneme.

VÝLET NA KAWAH IJEN

Na našem programu jsme měli další významnou sopku Indonésie, a to Kawah Ijen, kam se chodí i s průvodcem a s plynovými maskami, jelikož sirných par je tam až až. První den po příjezdu jsme byli dost unavení a tak jsme se domluvili, že to necháme na druhý den. Jelo se už kolem 11. hodiny, protože se ještě za tmy pozoruje modré světélkování výparů síry. A následně východ Slunce, pokochání se kráterem, kde můžete také vidět muže, kteří zde těží síru. Je to asi jedna z nejhorších prací, kterou může člověk dělat. Zdravotní obtížím se v takovém povolání člověk nevyhne.

No, náš výlet se ale zkomplikoval. Druhý den jsme se vrátili večer domů a Nurul pro nás měla špatnou zprávu. K Ijen vede jedna příjezdová cesta a bohužel došlo k velkému sesuvu půdy a cesta byla tedy po několik dní nepřístupná. Ke všemu se otevřela znovu v den našeho odjezdu z Banyuwangi a jelikož už jsme měli naplánovaný odjezd i ubytování, tak jsme se museli smířit s tím, že o tento výlet přijdeme.

Museli jsme to vzít pozitivně, vždycky nevyjde všechno, tak jak máme naplánované a naštěstí jsme aspoň jednu indonéskou sopku viděli a peníze z výletu využijeme zase na něco jiného.

ZMĚNA PLÁNU

I když se nám náš hlavní program zrušil, tak jsme si poradili. Nurul nás pozvala, že s nimi můžeme jet na jedno odpoledne k pláži nedaleko Banyuwangi a tak jsme si poprvé půjčili skútr a vydali se asi na 10 km cestu. Nurul vzala i své dva synovce a tak se jich na jednom skútr vezlo rovnou pět. Pohonné hmoty jsou v Indonésii poměrně levné a vypůjčení skútr také (kolem 120,- na den). Samozřejmě, že jsme na pláži byli jediní turisté a ještě ke všemu bílí. Další věc byla ta, že na Jávě je hlavním náboženstvím islám, takže se žádná žena nekoupala v plavkách, natož dvoudílných. Takže jsem si radši nechala tílko a i tak se na mě a Aleše dívaly desítky očí.

Šli jsme si zaplavat a Nurul měla s sebou šnorchlovací masky na půjčení. Tak jsme toho využili, přestože jsme si říkali, že tam v té vodě nemůže být nic zajímavého. Kupodivu jsme šnorchlovali hooodně dlouho, protože jsme viděli spoustu zajímavých živočichů a dokonce i našeho oblíbence Nema. No, byli jsme nadšení. Takže první šnorchlování za námi. Uplavali jsme velký kus podél pobřeží a tak jsme se zpět vydali po pláži. Už při našem vycházení z vody nás udivilo, kolik lidí šnorchluje a má vestu. Pak nás Nurul informovala, že s tím se setkáme hodně často, protože spousta místních lidí neumí vůbec plavat. Vylezli jsme na souš a zase to začlo. Foceníčko, focení. Rychle pryč.

Po pár hodinách, co jsme strávili s rodinou Nurul na pláži jsme přemýšleli, že bychom mohli vyrazit někam dál, když už máme ten skútr. Vymysleli jsme, že zajedeme k vodnímu rezervoáru Waduk Bajulmati, který byl asi dalších 10-15 km cesty. Vyzkoušeli jsme si jízdu ve větším provozu a už po cestě tam jsme viděli spoustu makaků čekajících u silnicice. Po příjezdu k rezervoáru jsme jich viděli ještě více. Pravděpodobně byli zvyklí na jídlo od návštěvníků a tak stáli v pozoru a jakmile člověk nechá nějaké jídlo bez dohledu, tak než se naděje je pryč. Po cestě zpět jsme se stavili v místním bistru na jídlo a smoothie. Pak jsme si zajeli nakoupit do marketu a jeli domů.

Šli jsme se i pěšky projít k pláži přímo v Banyuwangi, kde se začíná stavět nový resort a časem by to tam mohlo být opravdu pěkné. Z břehu vidíte přes oceán Bali, můžete si dát něco dobrého na zub a jít zase zpět. Na koupání nám to tam zatím moc nepřišlo a na tyto pláže opravdu chodí spíše místní lidé. Turisty jsme v Banyuwangi nepotkali snad žádné. Což vysvětlovalo to, proč na nás každý mával, smál se a podobně, byli jsme tam trošku rarita. Při cestě na pláž se nám dokonce stalo, že vycházela z domu starší paní se skútrem. Začla se s námi bavit, uměla základy angličtiny a pozvala nás k sobě na čaj. Z počátku jsme si říkali, co zatím bude. Přece jen naše zkušenosti ze Srí Lanky nás neustále nutí být obezřetnými. Ale bylo opravdu jen příjemné popovídání u šálku čaje. Paní byla vdova a všechny její děti pracovali v Jakartě, takže v domě bydlela sama a byla nadšená, že má návštěvu. Pro nás poměrně zvláštní, myslím si, že u nás by si málokdo pozval cizí lidi domů, kor když je poznal před minutou na ulici.

VÝBORNÁ VEČEŘE V ARABSKÉ RESTAURACI

Poslední večer jsme si zašli do arabské resturace nedaleko našeho ubytování. Byla to rodinná restaurace přímo u jejich domu, takové domácí prostředí a prostě jsme si řekli, že to zkusíme. Byli na nás milí, objednali jsme si dvakrát smaženou rýži s vajíčkem a zeleninou a ledový čaj. Tím prostě nemůžeme nic zkazit. Samozřejmě, že si nás i vyfotili a následně jsme skončili na jejich facebookových stránkách jako reklama.

Každopádně už po odchodu z restaurace mi nebylo moc dobře a v noci se to rapidně zhoršilo. No, řeknu vám, že takhle špatně nebylo a v té koupelně a pokoji z bambusu, ještě lepší. Přišlo mi, že jsem musela vzbudit snad celý dům. Alešovi nebylo taky zrovna dobře, ale ustál to teda daleko lépe než já. Nurul nám dala nějaké prášky a mohla jsem jen doufat, že to bude do odpoledne, kdy musíme vyrazit na Bali lepší.

Takže takto ve zkratce naše pekelná noc v Banyuwangi. Rýži jsem nechtěla ani vidět...

PŘEJEZD NA BALI

Po probdělé noci jsme se potom, co jsme nabrali trochu sil a dostali do sebe nějaké jídlo, vydali na trajekt. Byla to nejlevnější cesta, jak se z Jávy dostat na Bali. Kousek od Banyuwangi byl přístav do Gilimanuku, ze kterého jezdil trajekt každou chvíli a cesta trvala kolem 30-40 minut. V Indonésii je běžné, že se kouří v dopravních prostředcích, takže ani trajekt nebyl výjimkou. Po příjezdu do Gilimanuku, jsme si museli vzít autobus a vyrazit směr Ubud. Měli jsme štěstí, že s námi nekuřáci a krosny jsme museli posadit hned vedle sebe, takže jsme měli i celkem dost místa. Cesta byla teda nekonečná a museli jsme vystupovat v městě blízko Ubudu a zbytek dojet taxíkem. Natáhnout nás chtěli už při placení jízdenek na autobus, takže nás čekal ještě veselý pobyt.

Ale o tom až příště :)