Ze Singapuru naše cesta pokračovala do Indonésie, konkrétně do hlavního města ostrova Jáva - Jakarty. Jenom dostat se z jakartského letiště byl nadlidský úkol. Za celou dobu jsme nestáli takovou dobu řadu na celní kontrolu, mohli jsme tam stát snad hodinu a půl a to jsme časem zjistili, že jsme přišli ještě včas a může být hůř. Každopádně aspoň kontrola proběhla v pořádku a my doufali, že se i po takové době budou vozit naše krosny na pásu pro zavazadla. Popadli jsme krosny, koupili vodu a vyrazili ven z letiště.
Plán byl jasný, zarezervovat si Grab a jet "domů". No, ale nebylo to tak jednoduché, jelikož wifi na letiště byla u východu hrozná a nedalo se k ní ani připojit a bez internetu jsme si Grab nemohli zavolat. Bylo nám jasné, že sim karta s daty bude na letišti dražší než v obchodech ve městě, ale bohužel nám nic jiného nezbývalo. Žádný nápis operátora, dá se říct, že takový dost pochybný obchůdek, který jediný nabízel tyto služby nabízel. Každopádně pak člověk zjistí, že takové pochybné obchody jsou všude, kolikrát stojí člověk na chodníku a má na platě jen sim karty a není to žádný podvod. Takže jsme nikomu nenaletěli a po celou dobu, kterou jsme v Indonésii byli nám ta jedna sim s daty vystačila (450,-/12 GB).
No, problém byl vyřešen a my si zavolali taxi do našeho ubytování, které bylo v jižní části Jakarty. Druhou možností byl ještě vlak z letiště do centra a pak autobus, ale pro 2 byl Grab za skoro stejnou cenu a tak o hodinu rychlejší. Museli jsme najít místo na několikapatrovém parkovišti vedle letiště, kde odjížděli právě Grab taxíky a vydat se na zdlouhavou cestu po narvané dálnici do města. A tak to vypadá na jávských silnicích pořád, auto na autě, mezi nimi motorky, skútry a prostě totální zmatek pro evropského turistu. Náš řidič byl velký fanoušek fotbalu, takže většinu cesty se bavil s Alešem o fotbale a měl opravdu přehled. Pomohl nám i s nalezením našeho ubytování, protože jsme dostali nepřesnou adresu. Takže na začátek i když byl příjezd do Jakarty trošku zmatečný, tak jsme byli mile překvapeni, jak lidé se kterými jsme se setkali, byli ochotní.
V Jakartě jsme strávili dvě noci a jeden celý den, který jsme věnovali budoucím plánům v Indonésii a práci. Porozhlídli jsme se v okolí našeho ubytování a udělali si po té "čtvrti" poměrně velký výlet. Šli jsme bohatšími i velmi chudými ulicemi a na místních lidech už tehdy šlo vidět, že ačkoliv jsme v hlavním městě, tak člověk bílé pleti je trochu rarita. Nevýhodou prvních dnů je, že ještě nevíte jak se pohybují ceny potravin a dalších věcí, které nejsou například jako v supermarketu oceněné. Takže jsme si samozřejmě koupili na poprvé drahá jablka, ale to je ten první den než se člověk zorientuje a zmapuje ceny a celkový chod dané země.
CESTA VLAKEM Z JAKARTY
Neměli jsme v Jakartě žádné plány a chtěli jsme co nejdříve pokračovat dál a čekala nás dlouhá cesta vlakem do Yogyakarty. Jízdenky jsem rezervovala dva týdny dopředu a přesto byl za celý den volný pouze první ranní vlak v economy třídě, takže jsem se trochu obávala, co nás čeká. Ráno jsme si zavolali Grab, který nám nenašel žádného řidiče a tak jsme vyzkoušeli druhou aplikaci, která v Indonésii funguje i třeba pro dovoz jídla, a to Gojek. Hledáním řidiče jsme ztratili dost času, ale i tak jsme měli dostatečnou rezervu. Kdyby ovšem nepřijel pán, který neuměl vůbec anglicky, ale ke všemu to vypadalo, jak kdyby neuměl vůbec řídit. No, byl hodně hodně zmatený, Aleš ho musel navigovat a nervozita, že nestihneme vlak stoupala. Nakonec nám nezbývalo nic jiného než na jedné zacpané křižovatce vystoupit a k vlaku to dojít pěšky s tím, že nám za několik minut odjíždí. Všechno dobře dopadlo, vytiskli nám boarding passy a za několik minut potom, co jsme přišli na nástupiště vlak přijel.
V economy třídách není klimatizace, ale pouze větráky, které zřejmě v tom našem vagóně vůbec nefungovaly a okna se nedaly otevřít, takže jsme se pekli ve vlastní šťávě. Ale jinak byl vlak čistý, záchody byly turecké, ale jinak ušly. Během cesty chodil servis, který nabízel polévky, teplá jídla, pochutiny a něco k pití. Mohli jste si zapůjčit například i polštář. Sedadla byla uspořádána proti sobě, takže jediný problém, který jsme během cesty byl, kam strčit nohy. Jinak kdo cestuje kratší vzdálenosti, tak je zbytečné připlácet za lepší třídy, economy bohatě stačí.
Ke snídani nám zbyly ještě müsli s jogurtem a ovoce, tak jsme posnídali a následně mě oslovila paní sedící naproti nám. Ptala se mě, jestli jsem modelka, což mě pobavilo a nechápala jsem, jak na to přišla. Myslela si to právě kvůli naší snídani, protože oni zdravě nejí, jak nám pak řekla. Většinou snídají už po ránu rýži a celkově teplá jídla, která my bychom normálně jedli k obědu či věčeři. To, že to není klasickou snídani pro indonéžany vysvětlují i ceny jogurtů a müsli, kdybyste snídali rýži s masem, tak vás to vyjde levněji než naše zdravá varianta.
Po 8 hodinové cestě jsme byli v Yogyakartě a už se těšili až budeme s krosnama na pokojích a umyjeme se. Ubytování jsme měli stejně jako v Jakartě přes Airbnb a když hledáte, tak seženete velmi levné a třeba i se snídaní, která byla většinou na naše poměry malá nebo spíš jsme za chvíli měli hlad, ale lepší něco než nic. V centru Yogyakarty jsme se procházeli pěšky, všude bylo plno obchodů, restaurací, místních jídelen, stánků, prostě hlava na hlavě. Na každém rohu supermarket Alpha nebo Indomaret, kde se dalo nakoupit nějaké ovoce, jogurt, pečivo či něco k pití. My narazili na úžasnou pekárnu, kde měli i vlastní zmrzlinu a restauraci. Za 120,- jsme si dali oba dva hlavní jídlo i s pitím a chutnalo to skvěle, o zmrzlině nemluvě.
VÝCHOD SLUNCE A CHRÁMY V JODJE
Na druhý den jsem nám zarezervovala tour po chrámech Prambanan a Borobudur s východem Slunce z Bukit Barede. Tlačil nás čas, takže to byla nejlepší možnost skrz dopravu, jak stihnout oba chrámy v jeden den a díky řidiči jsme do chrámů dostali na studentskou kartičku slevu, kterou bysme zřejmě sami nedostali, protože oficiálně žádná sleva pro studenty nebyla. Takže určitě zakoupit kombinovanou vstupenku a na slevu pro studenta se zeptat. Vstávali jsme ve 2:45 a ve 3:30 jsme měli být připraveni před ubytováním. To vstávání je vždycky šílené, ale pak to stojí za to.
Dorazili jsme k Bukit Barede, zaplatili vstup, který byl 45,-/osobu, ještě vystoupat na vrchol výhledu a už se jen kochat. Zapomněli jsme na repelent a hned jsme to pocítili, žralo nás to od první chvíle, co jsme vystoupili z minivanu, takže ten radši vždy s sebou. Byli jsme zde asi hodinku a naše cesta pokračovala k prvnímu z chrámů Borobuduru.
Jak Borobudur, tak i Prambanan jsou zapsané jako památky světového dědictví UNESCO od roku 1991. V celém chrámu byste napočítali 504 soch Buddhy. Byli jsme tu 2 hodiny, chrám byl krásný, skládal se z několika pater a dal se obejít ze všech stran. Ze začátku jsme si říkali, co tam budeme takovou dobu dělat, ale problém byl při stoupání vzhůru rázem vyřešen. Začali jsme být oblíbenými, jak mezi indonézskými dětmi, tak i dospělými. Nechci ani vědět, kolikrát jsme se s někým vyfotili. Bylo nám trapné říct ne, ale časem už to bylo hodně únavné a pomalu jsme nemohli ani nic vyfotit. Aleš mě třeba fotil a během té minuty se za ním udělala řada tak 30ti dětí. Být bílou atrakcí už přestávalo být příjemné a bohužel to pokračovalo i na Prambananu.
Prambanan je největším chrámovým komplexem v Indonésii a naleznete tady 223 svatyň. Tři největší svatyně jsou zasvěcené pro Višnu, Brahmu a Šivu. Vedle komplexu se zrovna konali nějaké běžecké závody nebo něco takového, takže tam byla spousta stánků s jídlem, pitím pro místní, tak jsme se tam šli podívat a vyzkoušli ledové čaje a nějaké jídlo. Prošli se pak obrovskými trhy, které jsou většinou u každého východu z památek. Koupili jsme si tady například náramek za necelé 2,-. A čekala nás asi hodinová cesta zpět do centra Yogyakarty. Spali sme asi tři hodiny, takže jsme byli úplně mrtvý a hned po příjezdu, jak jsme se umyli, tak jsme usnuli. Večer jsme vyrazili zase do naší pekárny na něco dobrého a pomalu se začli balit na cestu do Probolingga.
STOJÍ TO TU ZA PÁR DNŮ
Návštěvu Jávy jsme měli od prvního dne dost "našlápnutou". A neměli jsme prakticky v plánu mít ani jeden den volný a byla to škoda. Už v Yogyakartě stálo za to pár dní zůstat a porozhlédnout se, ale jestli jsme chtěli vše stihnout, tak jsme se museli posunout zase o kus dál.
Na ulicích, ale i třeba v obchodech vidíte věci, který nám přijdou zvláštní. Třeba pytlíčkování vajec nám přišlo docela vtipné. Zajímalo by mě v jakém stavu to z prodejny lidé donesou domů. Potkáte taky stánky s poznávacíma značkama na motorku či auto, jak to funguje, tak to nevíme, každopádně na úřad stát řadu nemusíte. Prodej rybiček už jsme viděli na Srí Lance, ale tady se jel opravdu ve velkém. Nošení různých věcí po ohromně těžká břemena tady není nic neobvyklého. Muži i ženy nosí na hlavě vše, co je zrovna potřeba. Asi bysme se to měli taky naučit, dvě volné ruce leccos usnadní a tady jsou v tom teda bravůrní. Na trzích koupíte i domácí med, který vám obchodník připraví do lahve na místě přímo z včelích pláství.
TIP:
Překvapilo mě, že nikdo neřešil, jak jste oblečení, většinou by měl mít turista zahalená kolena, ale ruce a dekolt se překvapivě vůbec neřeší. Tady vás nikdo takový na nic neupozornil, ale lepší je mít vždy nějaký šátek s sebou.
Co se týče focení indonézských lidí s "námi bílými" - pokud vás to obtěžuje, tak nesmíte nikomu dovolit se s vámi vyfotit. Jak to jednou povolíte a někdo další to uvidí, tak je to jak nikdy nekončící lavina. Dá se to zvládnout, ale ve větší míře jako pro nás bylo třeba na Borobuduru, už si člověk nemohl ani užívat výlet, ale řešil, jestli má aspoň chvilku na to se napít. Takže před návštěvou Indonésie se pořádně opalte.
Comments