Tento článek jsem napsala už v Kostarice, když jsem se jeden večer chtěla vypsat z toho zážitku z krádeže. Dlouho jsem přemýšlela, že ho smažeme a nakonec jsem si řekla, proč ho nezveřejnit. Teď už je to jen špatná vzpomínka :)
Naší cestu sepisuji postupně, tak jak se jela a ani jednou jsem nezveřejnila příspěvek, který by přeskakoval časově jiné místo, kde jsme byli. Teď ale udělám výjimku, protože i když si možná někdo řekne, že při tak dlouhém cestování se musí něco stát, tak to není pravda. Stejně tak jako může někdo tvrdit, že výběr zemí je na nás, a tak vlastně můžeme předejít problémům nebo například i to, že máme přemýšlet dopředu a předejít tak špatným a nepříjemným situacím. Je těžké to vysvětlovat někomu, kdo nikdy necestoval, a to zároveň podobným způsobem jako my.
Co je oproti tomu, když zmeškáte let a musíte si zaplatit novou letenku, když někam přijedete pozdě, něco ztratíte nebo propásnete zaplacené ubytování. V tuhle chvíli víme, že vlastně vůbec nic. Když jsme se rozhodli, že se vydáme na cestu a opustíme to, co jsme doma měli a naše věci necháme v krabicích u rodičů, tak jsme nevěděli, jak blízký vztah si uděláme k věcem, které jsme s sebou po celou dobu vozili. Každý jsme odjeli s krosnou a menším batohem a většinou si v každé zemi koupili něco, co nám ji mělo později připomenout. Ať už to byl dřevěný sloník ze Srí Lanky, tílko s Havajskými ostrovy nebo magnetky pro babičku s dědou. Každá věc v batohu pro nás měla nějaký význam, protože to bylo jediné, co jsme s sebou celou dobu měli. A najednou bylo všechno (skoro všechno) pryč...
Byla to krátká zastávka, vše jsme měli v kufru, abychom na sebe neupozorňovali. Nejnutnější věci, co jsme potřebovali u sebe, doklady v kastlíku v autě, kdyby nás zastavila policie. Byla neděle, takže na parkovišti stála kromě aut turistů i řada aut místních lidí. Parkoviště mělo personál a další zaměstnance u vstupu. Po 13 dnech v Mexiku, kdy jsme neměli jakýkoliv problém, se stalo něco, co nám dalo na výběr, a to jet domů a nebo se sebrat a jet dál. Vrátili jsme se k autu a kufr byl prázdný. Upřímně ani nevím, co jsem v tu chvíli řekla a co řekl Aleš. Každopádně to je něco, co prostě nechcete. Přijít o všechno. To, že jsme měli v krosnách počítače je ve výsledku to nejmenší, i když zároveň nejvíc finančně hodnotná věc, kterou jsme s sebou oba měli. V těch krosnách byla spousta vzpomínek, se kterýma se těžko loučí a můžete si stokrát říct, že to jsou/byly jen věci.
No, je to za náma. Museli jsme se s tím poprat a upřímně mohu říct, že v takových situacích poznáte, jestli při sobě s tím druhým stojíte, a co za lidi máte kolem sebe (na druhým konci světa). Jsem pyšná na to, jak jsme to ustáli a řekli jsme si, že prostě jedeme dál. Není to dovolená, je to ponaučení a poznání světa okolo nás. Milujeme cestování, každý z nás na něm má rád možná něco jiného, ale jsme v tom spolu, jsme spolu 24 hodin denně. Cestování v našem případě něco stojí a nebavíme se jen o penězích, i když v tomhle případě jsme o dost přišli a nezbylo nám nic jiného než je investovat znovu, protože jsme neměli ani batoh.
Naší jedinou záchranou byl Decathlon 300 km od nás, kde jsme koupili krosny a nejnutnější věci na sebe, ve Wallmartu nějakou drogerii a léky. Naše krosny v tuhle chvíli váží asi o 6 kg míň než při odjezdu z Česka (každá) a můžeme být rádi, že jsme aspoň pár věcí poslali ve Vietnamu domů. Zůstali nám jen vzpomínky a fotky na úložištích, jinak bysme byli i bez nich. Policie nás hned informovala o tom, že nic z toho už neuvidíme a pravděpodobně už je to za hranicemi. Krosny jsme měli popsané adresou a kontaktem na nás, ale v tomto případě zbytečně.
Mexiko je krásná země, plná úžasných lidí a dobrého jídla, ale nesmíme zapomenout, že všude jsou i ti zlí a bohužel tomu sami turisté moc nepomáhají, a to zejména ti, kteří dávají najevo, že když jsme turisti, tak automaticky musíme být i boháči. Turisté kazí penězmi místní obyvatele snad v každé zemi, ale o tom až někdy příště. Mexičané, co s námi situaci řešili, žili v domnění, že přijedeme domů a pojišťovna nám vše zaplatí, ale to se šeredně mýlili.
Všem, kdo cestuje po Mexiku v pronajetém autě z půjčovny, radíme, aby nic v autě nenechávali, protože s největší pravděpodobností jsou tyhle krádeže organizované vícero stranami, protože jinak není reálné to, co se stalo nám. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a zloději měli spoustu času vytáhnout i rezervní pneumatiku přes zadní sedačky. Překvapivě půjčovna, která má ve 100% pojištění, které jsme si zaplatili i TP pojištění (tzv. pojištění proti krádeži) tvrdila, že pneumatika do toho nespadá. Jak zvláštní. Přestože je rezerva část auta a toto pojištění se má vztahovat, jak na část, tak na celé auto, tak zaměstnanci se na nás udiveně dívali a hledali v papírech, co že to vlastně říkáme. Takže jsme odjeli z Mexika bez věcí a ještě se zaplacením ukradené pneumatiky a poškozeného zámku.
Pro všechny, co si myslí něco ve stylu: "Byli jste v Mexiku, co jste si mysleli?" Když se zeptáte cestovatelů, kde byli nejčastěji okradeni, tak vám ve většině příapadů vyjmenují evropská města, nikoliv Střední nebo Jižní Ameriku. Mohlo se nám to stát kdykoliv a kdekoliv. My jsme celý a jedeme dál! Přesně tak, jak jsme měli v plánu. Třeba naše zkušenost někomu pomůže, i proto tento článek píšu. Uzavírám tuhle naší nešťastnou cestovní kapitolu a od teď jsme ti batůžkáři, kteří si museli krosny koupit dvakrát.
Ještě jednou děkujeme všem, co nás podpořili!
Adios Mexiko!
תגובות