Mysleli jsme si, že se sem nepodíváme, protože plán naší trasy vedl z Bogoty na úplný jih Kolumbie a přes Cali do Medellínu zpět. Události v Kolumbii, kvůli kterým byly zrušeny všechny autobusové i jiné možné spoje do našich destinací, nám však nedali na vybranou, a tak jsme sedli v San Agustinu do nočního autobusu a vraceli se 10 hodin zpět na sever do městečka Armenia. Při zakupování jízdenek chtějí v celé zemi vždy vidět vaše pasy a stejně tak při nastupování do autobusů, tedy těch dálkových, u jeepů to samozřejmě nikoho moc nezajímá. Každopádně v Armenii stál policista u příjezdu autobusů a značil si každého turistu, který přijel a kontroloval doklady a až poté jste mohli dovnitř na nádraží, jinde jsme se s tím nesetkali. Koupili jsme jízdenky do Salenta a po dlouhé cestě dorazili do cíle.
V Salentu se bohužel dalo počasí trošku přirovnat tomu v Bogotě - chladno a sychravo. Topení snad neexistuje v celé Kolumbii, takže počet přikrývek na posteli to jistí. Hlavní náměstí se překvapivě jmenuje Plaza Bolívar, na kterém jsou často postavené různé stánky s ovocem nebo jsme měli štěstí, že tam byly zrovna "slavnosti" a postavená restaurace na restauraci. Každá nabízela prakticky to samé, ale všude seděli lidé a tak jsme i my museli ochutnat. Přímo v Salentu jsme si zamilovali Hamburgueseríu El Cacharrito, kde měli i výborný vegetariánský burger.
Ubytovaní jsme byli v hostelu, ale měli jsme svůj vlastní pokoj a výhled na zahradu, kde většinu dne pršelo, v pokoji byla šílená zima a signál na wifi hodně mizerný. Ale když bylo hezky, tak to okolí bylo nádherné, a to nejen z vyhlídky Cerro Mirador Salento a během procházky městem. Většina turistů sem jezdí kvůli Valle del Cocora, kde rostou ty nejvyšší palmy dosahující 40-60 metrů. Není divu, že je tato palma vosková národním stromem Kolumbie. Z náměstí tam pravidelně odjíždí jeepy, a tak hned když vysvitlo sluníčko, jsme nečekali ani chvilku a vyrazili na jeden z nich počkat a hurá do údolí.
Údolí bylo opravdu krásné, stejně jako v San Agustinu se dalo projet na koni, ale my jsme tentokrát šli hezky po svých. Měli jsme s sebou sváču a už jsme se těšili až vyšlápneme ten kopec a budeme mít údolí jako na dlani. Můžete zde často spatřit papouška žlutouchého, pro kterého jsou právě tyto palmy životně důležité, jelikož v nich hnízdí a zároveň se živí jejími plody. Udělali jsme si takový okruh, poseděli, pokochali se výhledem a sešli do údolí zase zpět. Údolí působilo jakoby někdo zastavil čas, úplně jiný svět, jen krásná příroda a ty obří palmy.
Přemýšleli jsme, kam ještě vyrazíme a nabízeli se kávové plantáže, i když pro nás "nekafaře" by se zdálo, že to nebude moc zajímavé. Tak jsme si řekli, že se zkusíme vydat na plantáže sami a uvidíme, na co narazíme. Počasí nám zrovna nepřálo, a tak nám pěkný kus cesty ze Salenta lilo jako z konve. Udělali jsme si malou zastávku v takovém malém rodinném bistru u cesty, kde jsme vyzkoušeli tomatovou polévku, smažené kusy juky připomínající krokety a domácí smoothie. Za tu dobu přestalo pršet, my se vydali dál a kolem nás už se tyčily obrovské kávové plantáže. Do jedné z nich jsme zavítali a za 30 000 COP (cca 200,-) nás majitel provedl výrobou kávy, sami jsme si vše vyzkoušeli a i ochutnali. Takže i "nekafaře" může taková tour nadchnout.
Cesta zpět byla zdlouhavá, ale majitel plantáže byl očividně rád, že jsme se tam nakonec tak zdrželi společně s argentino-švýcarským párem a ještě jedním čechem. Řekl nám, že nahoru po cestě pojede brzy jeep, tak jsme na to spoleháli, byl však narvaný lidmi k prasknutí a tak jsme šli dál. Nakonec jsme se tak polovinu cesty svezli držící se za tyče na střeše jeepu, trochu adrenalinu na závěr.
Jsme opravdu rádi, že jsme tu nakonec byli, i když to nebylo v plánu a tohle všechno jsme zažili. Všem doporučujeme, za každého počasí se to tady dá užít! Teď už nás čeká naše poslední zastávka v Kolumbii.
Opmerkingen