Máme za sebou první zastávku naší dlouhé cesty, a tím byl Istanbul. Přilet jsme měli v nočních hodinách a už jen při pohledu z letadla vidíte, jak je město obrovské - rozkládá se na asijském i evropském kontinentu a je rozdělené úžinou Bospor.
Z letiště jsme jeli do centra, kde jsme si sehnali ubytování přes AirBnb, skoro hodinu. Náš řidič jel poměrně dlouhou dobu v "mlze", pár turků z předních řad na něj začalo cosi pokřikovat, protože už neviděl vůbec na cestu, konečně objevil tlačítko s větráním a my mohli pokračovat v cestě. Při výstupu z autobusu následovalo přeřvávání jednoho taxikáře přes druhého a všichni vás chtějí odvézt. My šli pěšky, ovšem pohybovat se po Istanbulu v nočních hodinách bez internetu, a tím pádem i bez mapy nic jednoduchého. Trošku jsme si zašli, ale nakonec jsme po 23. hodině byli u naší hostitelky Mimi, kde jsme měli připravený malý pokoj v jejím bytě.
Během tří dnů jsme prošli všechna známá místa a památky, které stáli za shlédnutí. Ochutnali jsme pide (tureckou pizzu), kukuřici z pouličního stánku, které byly snad všude, kebap, makrelu, pečenou plněnou bramboru, cukrovinky Koska a další. Turecko je známé tím, že většinou není daná cena, obchodník vám "navrhne" cenu a vy můžete smlouvat. My na smlouvání zrovna nikdy nebyli, někteří vám nabídnou fér cenu, ale například u turecké pizzy jsme narazili na ceny 8, 15 i 23 tureckých lir. Co se týče obecně cen, tak je zde celkem levno (kukuřice 15,-, jednorázová jízdenka metrem 15,-, velký kebap v chlebu 35,-), nejdražší tu jsou z potravin mléčné výrobky.
Všude také samozřejmě nabízejí ryby (každý most je plný rybářů, dokonce i rybářek). Místní specialitou je prý ryba v tortille, kterou jsme už nestihli vyzkoušet nebo velká pečená brambora naplněná vším možným (kyselé okurky, kukuřice, klobása, zelí, olivy). Nedílnou součástí Turecka je, že na každém rohu vidíte kočku, a to opravdu všude (na stromě, okně, autě, v obchodě). Stejně tak známý turecký černý čaj, který se sladí kostkovým cukrem nebo státní vlajka. Na červenou se tu na přechodu opravdu nečeká, lidé jsou schopni zastavit provoz, pokud jsou ve větším počtu, jen aby se dostali na druhou stranu. Nebo tříproudá silnice, kdy prostřední pruh je pro oba směry a uvidí se, kdo z koho.
Všude se člověk jakž takž domluvíte anglicky, někdo umí i pár slov česky, když řeknete, že jste z České republiky a i německy už jsme si tady popovídali. Ale bohužel nás většina turků odhaduje na typické ruské občany, což pro nás z pohledu smlouvání cen není zrovna plus a ke všemu na nás mluví pořád rusky. No, snad nás budou tipovat v jiných zemích na jiné občanství než ruské. Ono se jim to řekne nechodit sportovně oblečený, ale to neví, že mám sebou deset kusů oblečení na 9 měsíců.
Měli jsme v Istanbulu déšť i slunečný den, viděli jsme z břehu skákající delfíny, z mostu ohromné množství medúz, poznali jsme příjemné lidi, i ty, co nás chtěli jen obrat o peníze. Město, které má svoje kouzlo, ovšem jsou zde i místa neupravená a plná odpadu (dle mého si na úklid vůbec nepotrpí) - řidič autobusu otevřel dveře a jen tak vyhodil lahev od vody ze dveří. Ať žije třídení odpadu po celém světě.
Máme za sebou 12 hodinovou cestu nočním autobusem Istanbul-Nevsehir, který jel z úplně jiného místa než měl, jelikož jsme se trefili zrovna do dne, kdy hrál Besiktas Istanbul fotbalový zápas a několik ulic bylo zavřených. Autobus jsme ale našli, cestu zvládli a teď už si užíváme skalní město Göreme v Kappadokii (tady za pár dní se článkem i fotkami).
コメント